Mnozí odborníci na kapitálový trh se obávají o dlouhodobou stabilitu důležitých měn, jako je dolar a euro. V reakci na rostoucí zadlužení vlád, podniků a spotřebitelů volají po návratu zlatého standardu. Je ale tento krok proveditelný a žádoucí?
Pro ilustraci stojí za to podívat se na vývoj peněžní zásoby v USA a eurozóně od roku 2000. Toto období bylo charakterizováno četnými krizemi různého druhu (internetová bublina, realitní krize v USA, krize eura, pandemie koronaviru a válka na Ukrajině). Ve snaze zmírnit jejich negativní důsledky přijala řada vlád balíčky ekonomických stimulů a snížení daní, zatímco FED a ECB znásobily peněžní zásobu. V důsledku toho se peněžní zásoba M2 v USA vyšplhala o 16,5 bilionu na téměř 21,1 bilionu dolarů, zatímco v eurozóně byl ve stejném období zaznamenán nárůst o 11,1 bilionu na 16,3 bilionu dolarů.
Nedostatek zlatých rezerv
Vzhledem k tomu, že dnešní měnové systémy jsou založeny výhradně na důvěře v ekonomickou sílu zemí a kompetentnost jejich vlád, zdá se zdravá míra nedůvěry a volání po zlatém standardu pochopitelnou reakcí. Problém je v tom, že návrat ke zlatému standardu by vyžadoval krytí dané měny zlatem. Při ceně zlata 2 500 dolarů za trojskou unci by například výše zmíněné peněžní zásobě USA (21,1 bilionu dolarů) odpovídalo zlato v objemu větším než 262 000 tun. Podle Světové rady pro zlato činí zlaté rezervy USA ve skutečnosti „pouze“ 8 133,5 tuny a rezervy všech centrálních bank méně než 37 000 tun.
Historie zlatého standardu
Zlatý standard vznikl v 19. století v Anglii. Tehdy byl pro národní měnu dohodnut státem pevně stanovený směnný kurz. Hodnota tištěných papírových peněz byla kryta zlatem. Papírové peníze bylo možné kdykoli směnit za zlato, přičemž směnný kurz byl vždy stejný. V USA byl dolar až do roku 1873 kryt stříbrem a zlatem (-> bimetalismus). K přechodu na „čistou“ měnu krytou zlatem vedl tzv. mincovní zákon z roku 1873. Zákon o zlatém standardu z roku 1900 zakotvil zlatý standard jako oficiální měnový systém Spojených států. Ten stanovil, že americký dolar musí být kryt výhradně zlatem. Směnný poměr byl tehdy stanoven na 20,67 dolaru za trojskou unci zlata.
Během první světové války potřebovaly zúčastněné země mnoho peněz na financování válečných nákladů. V důsledku toho se několik zemí od zlatého standardu odklonilo. V USA sice nebyl zlatý standard zcela zrušen, ale jeho uplatňování bylo výrazně omezeno. Částečně byl například pozastaven přímý oběh zlata a občané byli vyzváni k nákupu státních dluhopisů na financování války. Kromě toho byl vývoz zlata přísně kontrolován, aby se zabránilo jeho masivnímu odlivu do zahraničí. Ve 20. letech 20. století se americké ekonomice dařilo, což vedlo k vysokým přebytkům běžného účtu. S krachem na burze v roce 1929 a následnou „velkou hospodářskou krizí“ se však zlatý standard dostal pod masivní tlak.
V roce 1933 tehdejší americký prezident Franklin D. Roosevelt fakticky zrušil vazbu dolaru na zlato a vydal zákaz soukromého vlastnictví zlata. Občané byli nuceni prodat své zlato vládě za cenu 35 dolarů za unci (dříve 20,67 dolaru). Tím došlo ke znehodnocení dolaru a zrušení zlatého standardu na domácím trhu, zatímco v mezinárodním měřítku zůstal v platnosti až do roku 1971.
Úpadek a konec zlatého standardu
Po druhé světové válce byl v rámci Brettonwoodské dohody pod vedením USA dohodnut nový měnový systém. Bylo stanoveno, že dolar bude fungovat jako mezinárodní rezervní měna a ostatní země budou hodnotu své měny odvíjet od něj. Samotný dolar zůstal vázán na zlato a USA se zavázaly vyměňovat dolary za zlato se zahraničními vládami a centrálními bankami v pevném kurzu 35 amerických dolarů za unci.
V 60. letech 20. století vedly vysoké náklady na válku ve Vietnamu a rostoucí vládní výdaje k poklesu schopnosti USA dostát svým závazkům ve zlatě. V roce 1971 prezident Richard Nixon oznámil, že USA pozastaví směnitelnost dolaru za zlato („Nixonův šok“). To zpečetilo konec zlatého standardu a vedlo k systému flexibilních směnných kurzů. Dnes už žádná země na světě na zlatý standard nespoléhá – o jeho návratu se však diskutuje více než kdy jindy.
Velké kouzlo zlatého standardu
Někteří konzervativní ekonomové a američtí politici jsou pro návrat zlatého standardu. Tvrdí, že tato systémová změna měnové politiky by mohla pomoci kontrolovat inflaci a posílit důvěru v měnu. „Rakouská ekonomická škola“ vznikla ve Vídni na konci 19. století. Představitelé tohoto myšlenkového směru mimo jiné odmítali tvorbu peněz centrálními bankami a požadovali návrat ke zlatému standardu a tržním měnám. Podle nich nejlépe fungují neregulované trhy a státní zásahy často způsobují více škody než užitku (v důsledku špatné alokace nebo vzniku bublin). Donald Trump se během svého prvního prezidentství také opakovaně vyslovil pro možný návrat ke zlatému standardu. O tomto tématu by se tak nyní mohlo znovu diskutovat.
Snaha o znovuzavedení zlatého standardu s cílem ukáznit měnovou politiku a dosáhnout zdravější fiskální politiky vlád však s sebou nese řadu problémů. Podle Světové rady pro zlato se celosvětové zásoby zlata zvyšují prostřednictvím důlní produkce o výrazně méně než 4 000 tun ročně. Při současné ceně zlata by to odpovídalo hodnotě o něco vyšší než 320 miliard dolarů. To by rozhodně nestačilo na to, aby byla americká měna podložena zlatem ze žlutého drahého kovu. Vzhledem k tomu, že různé centrální banky mimo USA již několik let zvyšují své zlaté rezervy, je poměrně pravděpodobná jedna věc: zlata není tolik, aby globálně aktivní ekonomice zaručilo jak stabilní měnu, tak dostatečnou nabídku kapitálu.
Bude proto zajímavé sledovat, zda se některá země v budoucnu skutečně odváží vrátit ke zlatému standardu. To by totiž znamenalo, že by se její vláda musela vzdát pohodlné a flexibilní možnosti „vytvářet peníze ze vzduchu“.
Zdroj: Pro Aurum
