Spoření a vytváření rezerv se po staletí ctilo a otcové předávali tuto ctnost na své potomky. Spoření vytvářelo rezervy nejen pro střadatele samotného, ale také se prostřednictvím bank kumulovaly a přetvářely na společenský kapitál. O tento kapitál banky stály a nabízely úroky jako podíl na výnosech tohoto produktivního kapitálu. Tedy dvojí užitek.
Den 30. říjen býval oslavován jako „Světový den spoření.“ Dnes banky naše peníze již prakticky nepotřebují. Mohou se bez nákladů „napojit“ u napajedla centrální banky, která „vyrobí“ tolik peněz, kolik je právě zapotřebí. Tak proč platit střadatelům vůbec nějaké úroky?
Jednou z charakteristik epochy, ve které žijeme, je půjčka a život na dluh. Maximální uspokojování konzumní slasti v co nejkratší době je motivované nejen reklamním průmyslem, ale především celkovým nastavením společnosti. Jak známo, ryba vždy smrdí od hlavy. Stát je permanentně zadlužen až po uši a co hůř - nám občanům to už nepřijde jako něco abnormálního. Co na tom? Jinde jsou přece zadlužení ještě více. Politikou státu a jeho institucí - centrální bankou je podporováno utrácení, třeba i na dluh a hodnoceno jako v zásadě záslužný čin. Utrácením přece podporujeme ekonomický růst.
Nízkými úroky bonifikuje systém dlužníka a současně trestá zodpovědného střadatele. Ekonomové hovoří o tzv. finanční represi, tedy o plíživé ztrátě úspor podporované státními zásahy. Právě manipulace s úrokovými sazbami (případně měnovými kurzem) jsou těmi nejsilnějšími zbraněmi. Ještě nikdy ve finanční historii nebyly nulové úrokové sazby drženy po tak dlouhou dobu a prakticky globálně, jako právě od roku 2008 až dodnes.
Kdo věří na návrat úroků a konec této finanční represe, ten nechť se připraví na trpké zklamání. Stoupající úroky nejsou v zájmu mocných bruselských politiků a Evropské centrální banky. Vyššími úroky by totiž přivodili smrtelnou ránu jižnímu okraji eurozóny. Deník Die Presse spočítal, že zvýšení úrokových sazeb na stále ještě historicky nízkou, ale aktuálně stejně nerealistickou úroveň tří procent, by znamenalo například pro Itálii zvýšení nákladů na splácení státního dluhu o 70 miliard Euro ročně.
Navrhovaná řešení ekonomických expertů a laureátů Nobelových cen Kennetha Rogoffa, Grega Mankiwa a Paula Krugmana k vyřešení dluhů západních zemí mluví jasnou řečí. Navrhují podněcovat vyšší inflaci při nízkých úrocích. Jinak není dluhová zátěž řešitelná. Tedy přeloženo do řeči ekonomického laika - oddlužit stát plíživým vyvlastněním úspor svých občanů.
Tento „program“ nutí k vážnému zamyšlení nad vlastní finanční budoucností. Při hledání účinných obranných mechanismů by měla padnout volba především na věcná (hmotná) aktiva.
Jedním z nich je i po tisíciletí osvědčené zlato a vzácné kovy. I malá část majetku investovaná do tohoto stále ještě svobodného a anonymního aktiva může v budoucnu sehrát zásadní strategickou roli pro náš majetek.
