Připusťme, že Buffettova outperformance proti širokému akciovému indexu Standard & Poor's 500 je impozantní. Avšak v žádném případě by se nemělo zapomínat, že bez ultra expanzívní měnové politiky centrálních bank po celém světě by exploze cen akcií, nemovitostí, dluhopisů jakož i kryptoměn by nebyla myslitelná.
Protože je zlato ve finančním světě vnímáno jako alternativní, víceméně krizová měna, bylo by namístě dávat zlato do srovnání nikoliv s cenami akcií, ale s celkovým úbytkem kupní síly měn jako jsou USD nebo Euro a další. V této roli se zlato osvědčuje odjakživa. Samotná skutečnost, že se zlato nedá zbavit své hodnoty nějakou centrální bankou, je pouze jedním z mnoha argumentů, které hovoří ve prospěch zlata jako ochránce hodnoty a vlastnictví. Zlato neobsahuje žádné kreditní riziko. Zatímco bankovní vklady nebo dluhopisy jsou ohroženy státními bankroty a či krácením věřitelských nároků, je toto riziko u zlata vyloučeno. Zlato patří vždy jen svému majiteli nezávisle na politických podmínkách.
Hodnota zlata nemůže padnout k nule, neboť obsahuje lidskou práci a ryze z fyzikálního hlediska je výrazně robustnější než cenné papíry, koneckonců taví se při teplotě 1064 stupňů celsia a aby se zcela vypařilo, museli bychom ho vystavit teplotě vyšší než 2970 stupňů. To ostatní aktiva se mohou „vypařit“ výrazně dříve.
Moderní otroci nenosí okovy, nýbrž dluhy
Od doby, kdy otec ekonomie Adam Smith pronesl „Co může ještě chybět k blaženosti člověka, který je zdravý, bez dluhů a má čisté svědomí?“, uběhlo už více než 200 let. Stačí chvíli sledovat strukturu reklamních spotů na komerčních televizních kanálech, kde s výraznou převahou vítězí reklamy na půjčky všeho druhu, aby si člověk uvědomil, jak daleko je naše „moderní“ myšlení vzdálené od představy blaženosti z dob Adama Smithe.
Dnes by mohla definice štěstí znít třeba takto: „Co může ještě chybět k blaženosti člověka, který si může kupovat věci, které nepotřebuje, za peníze které nemá (jistě se najde někdo, kdo mu ochotně půjčí) aby imponoval lidem, na kterých mu nezáleží.“
A proč se vlastně nezadlužovat, když všechny politické garnitury bezuzdně zadlužují státní kasy po celém světě a zodpovědné chování občanů ve formě spořivosti je trestáno centrálními bankami represívními nulovými úroky na vkladech?
Mít dluhy již není posuzováno jako morální poklesek. Naopak. Žít na dluh znamená vyšší spotřebu domácností a tím je podporován ekonomický růst.
Jedna věc je jistá. Stačí se začíst do finančních dějin lidstva, abychom si z minulosti vzali poučení, že na dluzích nelze trvale postavit prosperitu společnosti, a to ani navzdory tomu, že se to chvíli může takto jevit díky triku s tištěnými penězi. Rostoucí dluhy vedou jen k bankrotu. Realita nás vždy dožene, dříve nebo později.
Proto je kus fyzického zlata v majetkovém portfoliu v současném historicky rekordně předluženém světě sužovaném řadou geopolitických a ekonomických hrozeb jistou formou pojistky rodinného majetku.
Nebo si dovolíte nepojistit si svůj dům proti přírodním katastrofám?
